Fotbalový klub ČECHIE Nový Jáchymov

Naše nové hřiště

/Převzato z fotbalového ZPRAVODAJE vydaného u příležitosti slavnostního otevření travnatého hřiště v Novém Jáchymově v červenci roku 2002 - autor Petr Milfait/

Naše nové hřiště slovem i fotografií

Kdo znal a hrál na jáchymovském hřišti, určitě bude souhlasit, že fotbal zde byl ke koukání jen zřídkakdy a že hra samotná na škvárovém, drnitém a místy i skalnatém povrchu byla záludnou a mnohdy i nebezpečnou nejen pro jáchymovské hráče, ale také pro soupeře. Ti k nám jezdili s velkým odporem a tušili, že je zde nečeká žádný med. Co s tím udělat, jak docílit toho, aby se prašný povrch změnil v trávu? Jak se při brankářově výkopu dopadajícímu do středu hřiště zbavit dojmu, že tam bouchla mina... A jak trpí hráčské plíce při parném počasí, asi není třeba připomínat. „Musí přece existovat nějaká možnost.... Alespoň nějaká šance přece musí být," honilo se v hlavách jedněch, zatímco druzí hlásali „neblbněte, víte co to bude za práci to udržovat, takhle jsme na škváru zvyklí a nikomu se u nás nehraje dobře." Který názor byl tím pravým, dokazuje samotný pohled na dnešní jáchymovskou plochu. Ale pěkně popořádku ...

Už věříme na zázraky - dostali jsme dotaci

Přestože si nikdo z nás (tedy z výboru oddílu kopané) nedělal velké iluze o tom, že bysme mohli sehnat nějakou dotaci, v tu chvíli nemožné se zanedlouho stalo skutek. Riskli jsme přihlášku do akce Zelený trávník, kterou vyhlásil ČMFS s tím, že vlastně nemáme co ztratit a můžeme jen získat. Dopředu bylo jasné, že to nebude žádná sranda a v tu chvíli chvíli nás ani nenapadlo, kolik problémů, strastí, lidských či přírodních podrazů nás v dalších týdnech, měsících a vlastně letech čeká. Prvním úkolem bylo prorazit administrativní či spíše byrokratickou bariéru a nám se nakonec válku s razítky, potvrzeními, smlouvami, prohlášeními, žádostmi atd. podařilo vyhrát. Prošli jsme výběrovými koly a následně získali potřebnou dotaci ve výši 300 000,- Kč. Ta nám byla definitivně „přiklepnuta" v úterý 25. dubna 2000 v Presscentru na pražském Strahově poté, co náš oddíl prošel dvěma výběrovými koly do kola třetího. Řeknete si možná „slušný prachy", ale při pohledu do rozpočtů firem nabízejících rekonstrukci hřiště tzv. „na klíč" to bylo pořád málo. Nicméně dotace, kterou jsme obdrželi, pro nás byla odrazovým můstkem a mohli jsme přemýšlet dál. Věděli jsme, že nás čeká moře práce a mnozí z nás (dnes už víme, že naivně) doufali, že k práci bude více lidí, především hráčů. Ti byli ještě před zahájením rekonstrukce jednohlasně pro, jenže brzy zapomněli na mušketýrské „jeden za všechny - všichni za jednoho". Sliby - chyby, praví staré přísloví, a tak jáchymovskou káru táhla dál už jen hrstka nadšenců. Té doléval sil do žil svojí každodenní návštěvou hřiště pan František Hájek. Člověk, který v jáchymovském fotbalu už něco pamatuje a už samotná jeho přítomnost v nás vždy probudila další elán.

 

Haldy hlíny, kaluže a hlavně šutry  

A jak se naše hřiště za ty více než dva roky měnilo? Jako první přišlo na řadu vytažení stávajících branek, poté se drnovaté hřiště svépomocně srovnávalo, aby bylo připraveno pro vyměření drenáží. Po vyhloubení svodných a záchytných drenů (cca 900 m) byly do země položeny a přes geotextilii zasypány štěrkem a  později „jáchymovskou" struskou drenážní trubice. Po uválení zasypaných drenů se přistoupilo k náročné etapě, kterou byl rozvoz zeminy na hrací plochu. Už delší čas za spodní brankou vyčníval pořádný kopec hlíny, kterou se nám podařilo získat jako skrývku z luk nad sídlištěm (i když nebyla nic moc, zaplať pánbů  za ni). Ten se stále menšil a více než 100 náklaďáků bylo během několik dní na hřišti. Halda vedle haldy. A byla před námi další štace. Rozhrnout „tak ňák" tyto hromady po celém hřišti. Problém pro někoho možná jednoduchý, ale když se k tomu přidalo hodně nevlídné počasí, které si na nás nejednou pořádně smlsnulo, tak to bylo něco pro nervovou soustavu těch, kteří měli vše vyjednáno a najednou zase odklad. Když už se konečně povedlo hlínu roztáhnout po celé ploše, pršelo o sto šest dál. Nezáživná byla i další etapa, kterou byl sběr kamene. A že ho tam bylo opravdu hodně, o tom svědčí několik naplněných valníků. Kolikrát jsme si už mysleli, že máme konečně vysbíráno. Omyl. Přišel déšť a na hřišti zase samej šutr! Tak znova, zase „zblbnout" lidi ve vsi, zase valník a kbelíky a jdeme znovu do akce. Připadalo nám to nekonečné. Když už byla plocha jakžtakž vysbírána, začaly na ní najíždět vozy s odpadem z berounské čističky. Jaký to byl zápach, si mnozí z nás dodnes pamatují. Zápach nebo smrad, hlavně, že to je pořádnej materiál.... Najednou bylo během pár dnů na hřišti osmdesát černých hromádek, které bylo třeba zapracovat do hnědé zeminy. No jo, ale jak na to? Traktor s grejdrem nejednou uvízly i s její obsluhou v mazlavém a ne zrovna vábivém „krému", ale podařilo se. Následně byla povolána zemědělská technika a pomocí bran se podařilo tyto dvě vrstvy promíchat. Poté se hřiště několikrát válcovalo, srovnávalo a zase ty šutráky, které jakoby na hřišti každým dnem rostly. No a byl před námi další známý úkol, dohodnout brigádu na (v tu dobu v Novém Jáchymově populární) sběr kamene. Vysbíráno, tak nějak srovnáno a můžeme přemýšlet, co dál. To už vlastně víme, potřebujeme dovézt bílý písek, hodně písku. Sedm nákladních souprav s nákladem 150 tun míří záhy z Kaznějova u Plzně do Nového Jáchymova. Teď je třeba rozvézt bílý křemičitý písek na hřiště. Vše máme dojednáno, ale... Počasí nám opět nepřeje a tentokrát hodně dlouho. „Co jsme komu udělali, my to snad nedoděláme," napadá nás a ztrácíme další týdny. Po dokonalém vyschnutí  do té doby hnědá plocha během několika hodin připomíná měsíční krajinu či spíše poušť. A zase brány, jedním směrem, druhým směrem, kolmo, šikmo, jak jen to jde  a písek  pomalu mizí a propadá se níž. Právě to potřebujeme. Konečně se daří a hned je lepší nálada, i když práce před námi nás brzy probere z euforie. Ještě zdaleka nemáme vyhráno. Ještě potřebujeme důkladně (v rámci našich možností) srovnat plochu. To se nakonec daří pomocí silničářů, kteří náhodou projíždějí se svou těžkou technikou kolem. Ocelová 6 m dlouhá „šina" zapřažená za traktor poté dodávala hrací ploše konečný ráz před jejím samotným osetím travním semenem. A tak  250 kg trávy zmizelo po zahrabání do země ve dnech 23. a 24. května  2001. Ještě předtím však místní rozhlas zpunktoval jáchymovský lid k poslednímu sběru kamene. Lidí přišlo hodně - děkujeme Vám. Kosmetickou úpravu pak provedl náš malý válec a hned následující den byl poprvé vyzkoušen zavlažovací systém. Ale tahat padesátimetrové hadice po hlíně nebylo také nic snadného. Jak nás déšť vytrestal v době, kdy jsme ho nepotřebovali, tak teď pro změnu ne a ne kápnout. První vydatnější závlaha z oblohy tak přišla až v pátek 8. května, tedy dva týdny po osetí. To už se ale hlínou prodraly první stébla trávy a my z toho měli radost jako malé děti. Každý den jsme z břehu od kabin okukovali místa, kde se trávě daří více a kde méně. Strakatá zelenohnědá plocha nám říkala, že naše dosavadní úsilí nebude marné. Jediná potíž byla v tom, že už dávno předtím zbyla na práci jen hrstka lidí, které byste napočítali na prstech. Sem tam zavítal na hřiště ještě někdo jiný. Každodenní dřina tak čekala jen na ty, kteří chtěli dotáhnout vše až do konce. Možná si i občas lezli jeden druhému na nervy, ale v dalších dnech už zase táhli za jeden provaz. A pak už se jen čekalo na to, čemu jsme ani sami nechtěli uvěřit. Blížil se den prvního posekání hřiště. Datum 27. června 2001 se tak stalo „malým" jáchymovským svátkem a když zelený traktůrek spustil své „blues", poslouchali ho dlouho všichni přítomní. Těch se na tuto premiéru dostavilo skutečně dost. Měli jsme radost z toho, že travnatý koberec každým sekáním sílí a že nemusíme ze hřiště sklízet brambory, jak nám předpovídali „hospodští" rádcové.

Upravit jsme museli i okolí hrací plochy

Tráva rostla a houstla, ale vyhráno jsme zdaleka ještě neměli. Vždyť bylo třeba dotáhnout do konce oplocení kolem celého areálu. Jen pro Vaši představu jsme ke stávajícím 100 m u potoka museli zabetonovat 65 sloupků, natáhnout dalších více než 300 m pletiva a když se pozorně rozhlédnete, pak zjistíte, že v oplocení jsou navíc dvě velké brány a šest malých dvířek. A té barvy... Dříve, než jsme začali zalévat, bylo nutné vybetonovat základ pod přístřešek k čerpadlu, který byl naprostou nutností. Nějaký ten čas zabrala rovněž výroba střídaček, pod kterými je zámková dlažba. Zpočátku neřešitelným problémem bylo zabetonování osvětlovacích sloupů v rozích hřiště. Ručně to nešlo, a tak musel na scénu jeřáb. Máme zato, že se nám i docela povedlo zabetonovat dvanáct sloupů pro záchytné sítě za brankami. Ty jsou rovněž „fungl" nové a navíc vyndavací. Původní branku jsme použili na tréninkové hřiště, druhá se zlomila při vyndavání ze země. Co by to bylo za areál, kdyby se v něm chodilo vybírat vstupné, to chce přece pokladnu. S tou mělo co dělat osm lidí, aby ji usadilo tam, kde dnes je. Rekonstrukcí prošlo i WC za kabinami.

Kabiny v novém klubovém kabátu

Další náročnou etapou byla rekonstrukce stávajících kabin. Zbrusu nová fasáda v klubových barvách dodala celému areálu patřičný „šmrnc". Kromě střechy je na kabinách prakticky vše nové resp. opravené. Exteriér i interiér stál hrstku „dobrovolných galejníků" spousty sil a námahy, o času ani nemluvě. Bufet, klubovna, kabina hostů, kabina domácích, sprchy, chodba - to všechno voní novotou. Buňka pro rozhodčí nemohla zůstat pozadu, a tak jsme ji vzali šmahem rovněž. Mnohem lépe vyhlíží dnes i eternitová tribunka či spíše přístřešek, opravené jsou i lavičky a schůdky k bufetu. Schody na hřiště jsou rovněž zánovní.

Přijdou další starosti

Teď nám nezbude nic jiného než se o trávník starat, aby vypadal tak, jako nyní. Materiálně jsme na tyto práce vybaveny jako málokterý oddíl. K sekačce se záběrem 102 cm máme válec, provzdušňovací zařízení (tzv. ježka), rozmetadlo. Svoji službu nám už rok bezporuchově plní čerpadlo a my tak můžeme zalévat najednou ze šesti míst. Dlouho jsme váhali, jakou pořídit lajnovačku. Do vápna se nám nechtělo, a tak jsme se rozhodli pro lajnovačku stříkací. Zatím šlape jako hodinky. Je nám jasné, že provoz bude stát spoustu peněz a snad se nám podaří další finance pro tento účel sehnat.

Měli byste vědět i to, čeho my si nesmírně vážíme

Předešlé řádky jen ve stručnosti popisují postup prací při rekonstrukci našeho hřiště. Za nimi se však skrývá mnohem více než jen práce, ale především ochota a snaha pomoci těch, bez kterých by tento areál nemohl být tím, čím je dnes. Každému, kdo nám jakkoliv pomohl, děkujeme. Mnozí ale netuší, že ze samotné dotace bychom takovýto fotbalový stánek nikdy nevybudovali. Proto zvláštní dík patří nižborské firmě Filip Filip, která byla dodavatelem při této akci.

Slovy se snad ani nedá vyjádřit to, co pro jáchymovský fotbal během celé rekonstrukce udělala firma KANKOL (v tu dobu vedená Josefem Pastorem), firma FORTE (František Voříšek) a se svým traktorem pak Petr Krupa. Velice vstřícný přístup prokázal i místní Obecní úřad.

O zlodějích, vandalech a blbcích

Jedni pomáhali, ale našli se i tací, kteří úmyslně škodili. Když pomineme fakt, že sem tam zmizelo kolečko dovezeného písku či hlíny před plotem, více nás rozhodně mrzelo to, když jsme zjistili, že nám někdo vnikl za plot a „odnesl" si čtyři vzrostlé tůje. Další šok jsme zažili před nedávnem. To nám zase nějací dobráci pustili od silnice dva slaměné balíky. Jeden ohnul sloupek do pravého úhlu, roztrhl drátěnku a zastavil se takřka uprostřed hřiště. Druhý naštěstí zabrzdil o kabiny tak šikovně, že chyběl pouhý metr a projel by do sprch. Zvláštní druh zábavy....

Kolaudace bez závad

K tomu, aby bylo na našem hřišti možné hrát, byla nutná ještě další věc. Už dlouho jsme věděli, že na berounském okrese se hraje a hrálo na různě naklopených, úzkých a ne zrovna ideálních plochách a že v Novém Jáchymově půjde pouze o formalitu. Termín byl po dohodě stanoven na úterý 25. června ve večerních hodinách. Na poslední chvíli jsme tahali provázky a podle nich si poprvé mohla zařádit natlakovaná zbrusu nová lajnovačka. První den bylo „šoférů" hned několik. Bývalý sudí František Pergl pečlivě zaznamenal do kolaudačního protokolu veškeré rozměry (m.j. šířka 59,10 m, délka 99,80 m) a pravil: „Tak teď už nemůžu nikde vykládat, že druhý den, co jsem pískal v Jáchymově, jsem vždycky plival brikety," zavzpomínal na původní škvárový povrch.

A JAK TO VLASTNĚ BYLO S NAŠÍM HŘIŠTĚM ÚPLNĚ OD ZAČÁTKU ?

/Úryvky textů převzaty z publikace vydané na počest 40. výročí od založení oddílu kopané v Novém Jáchymově v rámci oslav v roce 1966 - textovou část ročenky připravili František Tomsa a Vladimír Rada, fotografiemi přispěli Karel Horák, Josef Pertof, František Tomsa. Podklady ročenky byly čerpány z vyprávění starších členů oddílu K. Rotty, K. Horáka a jiných, historická část byla volně zpracována podle brožurky Jiřího Suka, vydané v roce 1946./

Původní hřiště na stráni ...

Staré hřiště, západně od obce na stráni nad silnicí nevyhovovalo ani rozměry, ani plochou. Terén byl svažitý, míč létal do okolních polí a jejich majitelé si nepřestávali stěžovat ...

Výstavba nového hřiště u potoka ...

Jakmile se tady činnost fotbalového klubu rozjela naplno, bylo nutno se rozhodnout pro výstavbu stabilního hřiště na výhodnějším místě. Volba nakonec padla na nevyužité místo v údolí Habrového potoka pod struskovým odvalem, východně od obce. Terén byl sice prostorný, ale značně nerovný a vyžadoval náročnou úpravu navážením materiálu, aby se získala rovná hrací plocha. Dostatek základního materiálu pro tento účel poskytl zmíněný odval strusky. Výstavba tohoto nového fotbalového hřiště se stala záležitostí všech občanů obce, kteří měli k fotbalu kladný vztah. Nebylo jich málo ...
... práce rychle pokračovaly kupředu, a tak v roce 1940 se mohlo hřiště slavnostně otevřít turnajem za účasti klubů SK Trubín, SK Broumy a Sparty Kublov ...

Zápasy museli hrát v azylu ...

... neměli jsme vlastní hřiště a ani pořádnou výstroj. Výstroj nám byla zapůjčena ze Sokola Otročiněves, kde zůstala ještě z dob války. Výstroj se tedy dala nahradit, hřiště však těžko. Stále se nám vybavuje v myslích obraz, jak na kárce nebo na kole jsme převáželi rekvizity z Nového Jáchymova do Otročíněvsi ...

Konečně hřiště s fotbalovými rozměry ...

V roce 1956 jsme sehráli jen několik přátelských utkání a od roku 1957 jsme se přihlásili do mistrovské soutěže. Naše družstvo bylo zařazeno do III. třídy okresu Beroun. Skončili jsme na posledním devátém místě.
Do druhé sezóny činnosti oddílu jsme nastoupili s nadějí, že budeme mít již vlastní hřiště v Novém Jáchymově. Podařilo se nám splnit oba cíle, ne však zcela podle našeho přání. Skončili jsme již na čtvrtém místě. Radostným okamžikem bylo otevření našeho nového fotbalového hřiště o pouti roku 1958, kdy jsme sehráli přátelské utkání s Jiskrou Nižbor ...
... a tak s maximálním vypětím jsme upravili hřiště přece jen na rozměry 48 x 90 m. Veškeré práce jsme dělali ručně ...

Do dresů už ne v hospodě, ale přímo na hřišti ...

... kromě sportovních úspěchů v roce 1962 se fotbalistům konečně podařilo vybudovat vlastní sportovní šatny - kabiny. Byl tedy konec s převlékáním v hospodě na návsi či později v Obecním domě. Při pohledu na svítící kabiny se mnozí pyšnili. A právem... Vesnické kluby tehdy zdaleka šatny na hřišti neměly ...

Další rozšíření hrací plochy přichází v roce 40. výročí založení klubu

... v tomto roce (1965) jsme nejen zvítězili ve druhé třídě a zajistili si tak účast v I.B třídě, ale dokázali jsme, že do této třídy opravdu patříme. V prvním kole (pozn.: na podzim) této soutěže jsme obsadili úspěšné 4. místo, když jsme měli stejný počet bodů jako druhá Prafa Hýskov a třetí Dukla Rakovník. Vedle těchto sportovních úspěchů jsme dosáhli velkého úspěchu i v budovatelských úkolech, kdy se nám konečně podařilo ve velmi krátké době rozšířit hřiště, snad již naposled, které má dnes již rozměry 100 x 60 m (pozn.: psal se rok 1966)...